Bezstarostné období skončilo a Jaruška musela mamince více pomáhat s podnikem i hospodářstvím, zaučovala se také ve vyřizování různých záležitostí na úřadech. 

Jako "ročník 1925" dostala jednoho dne příkaz k nastoupení nucených prací v Německu. V necelých devatenácti letech se proto rozhodla pro manželství z rozumu, vdát za spolužáka z gymnázia, a tak se vyhnout Zwangsarbeit.  Ke konci války, v roce 1944,  se dozvěděla o smíšené židovské rodině, která vlastnila továrnu na malé zemědělské stroje v Prostějově. Wilhelmovi hledali úkryt pro své tři děti, aby je zachránili před transportem. Jaroslava se nabídla, že jejich pětiletou dceru ukryje. Společně se  starostou Stržanova, kterému jedinému svěřila své tajemství, zařídila malé Jarmilce dokumenty znějící na jiné jméno, podle nichž patřila do Stržanova.

Jak později vzpomínala: „Díky tomu jsem se nebála, že by nás něco mohlo prozradit. Samozřejmě jsem věděla, jaké následky byly, když někdo skrýval Žida. Věděla jsem to, ale nepřemýšlela jsem nad tím."  Jarmilku skrývala ve sklepní místnosti několik měsíců, dokud hrozba transportu nepominula. Po roce 1948 přišla její rodina o hospodu, řeznictví i hospodářství. Jaroslava zůstala v domácnosti, starala se o své tři syny a nemocnou tetu. Později pracovala jako úřednice. O jejím statečném činu nikomu nevyprávěla: „Já to měla jako svoje tajemství. Nechtěla jsem o tom mluvit, protože jsem nechtěla, aby moje děti měly problém se spolužáky,“ vysvětluje zachránkyně.  Jaroslava se po válce s Jarmilou už nikdy nesetkala, zůstaly jí jen vzpomínky a několik snímků v albu.

Za její nesobeckost poděkovala její dcera Astrid Herbisonn, která žije v Mnichově, na společném setkání v roce 2018. „Nemám slov, jak mohu poděkovat, přesto se o to pokusím. Mou maminku jste neznala, ani její rodinu, vám stačilo, že byla v nebezpečí života, a ten život jste zachránila. Děkuji vám jménem své rodiny i jménem své maminky, která se této chvíle bohužel nedožila,‟ řekla Astrid Herbisonn. 

V květnu 2017 byla udělena Jaroslavě Doležalové Cena města Žďár nad Sázavou.

Foto: Paměť národa